Incahuasí 2020 - poznámky průvodce

Pozn.: stejně jako u mých mnohých předešlých zápisků je i toto vyprávění jako vždy psáno se snahou o pravdivé vylíčení toho, co se na této konkrétní akci odehrávalo.

Přesto je to samozřejmě vyprávění ryze subjektivní, kterýkoli účastník výpravy může mít na mnoho zde popsaných událostí názor či úhel pohledu jiný. Spíše než slovo "pravdivé" by tedy tomuto povídání slušelo slovo "poctivé", protože se běh události snažím popsat opravdu poctivě, jak jsem ho vnímal já osobně.

Všichni o něm vědí, každý o něm někdy slyšel, případně se setkal s nějakými jeho modernizovanými variantami. Ale ten pravý a jediný správný, tedy indický diesel doteď u nás nikdo pořádně neviděl.

Indie je kolébkou jedné z nejstarších civilizací a nositelem kulturního a duchovního dědictví, místem jedinečných přírodních scenérii. Proto si ji vybrala za cíl sportovní poznávací dovolené desetičlenná partička cyklistů, která se dala dohromady v cestovce Rajbas. Za tři týdny nelze poznat vše a tak jsme se zaměřili na severní část Indie, kde se tyčí vrcholky Himálaje.

Jedeme z Dillí do podhůří Himaláje lůžkovým vlakem, kde na nás v Kalce na nejsevernějším indickém nádraží čeká Jasin – osvědčený eskamotér indických vysokohorských silnic a jeho tři auta s neméně zkušenými řidiči.
Následujících pět dní jedeme proti proudu řeky Satluj. Pramení v Tibetu pod horou Kailás. Silnice se vine proti proudu v nekonečných zatáčkách za minimálního provozu, co více si můžeme přát. Údolí Satluje nabízí spoustu mystických míst, ve vesnici Sarahan - hinduistický klášter, zasvěcený bohyni Bhima Kálí, v Kalpě  buddhistickou starobylou gompu, kterou údajně založil velký šiřitel buddhismu Rinčhen Zangpo.

Pokračování článku Když jsou v Kašmíru nepokoje. Napsal Springtownský Leopard, alias Ladislav Lazar, věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala ze zájezdu Indickým Himálajem na motorce.

Pršelo, už když jsme vyjížděli z Kazy. Pro těch pár jedinců, kteří neví, kde Kaza je, podotýkám, že leží mezi klášterem Tabo a Key Gompou. Ale to je přece jasné, ne? Až do Losaru do ještě ušlo, ale své jasně žluté nepromoky za 180,–Kč jsem si přece jenom oblékl a udělal jsem dobře. Za Losarem už pršelo normálně a cesta se začala zvedat do sedla. Jindy tady jezdíme v mračnech prachu, teď to bylo blátem. Zlatej prach.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 V sedle povinná fotka s klienty a honem dolů na druhou stranu do Battalu.

Napsal Springtownský Leopard, alias Ladislav Lazar, věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala ze zájezdu Indickým Himálajem na motorce.

Zrovna si tak vychutnávám jeden z nemnoha dní v roce, které trávím doma, povalováním se na svém oblíbeném gauči, když tu mě vyruší telefon. Volá sám Velký Ode.
„Nazdar šéfe, co se děje? Proč mi voláš? Počkej, nech mě hádat. Ty mi chceš přidat, že jo?“
„To víš, že Ti přidám, ale práce!“

„Ne, ne, Ode, tak jsem to nemyslel. Chci, abys mi přidal peníze, zvedl gáži, zvýšil plat, vyplatil mi nějakou mimořádnou odměnu, dal nějakou zálohu, nebo tak něco. Prostě aby moje děti nemusely hladovět.“ Zkouším to dál, i když vím, že marně.

Pokračování článku Jak chtěli motorkáři v Indii ušetřit. Napsal průvodce Ladislav Lazar ze zájezdu „Indickým Himálajem na motorce“:

Sonamarg  – málokdo asi ví, že je to název vesnice. Ještě míň lidí tuší, kde leží a asi nikdo z vás tudy neprojížděl.

No a já v téhle díře trčím už druhý den a jen Bůh (v tomto případě Alláh) ví, jak dlouho to ještě potrvá, než se odsud dostanu. Čas běží a letadlo nečeká….. Spolu se mnou je zde taky Tácek se synem a náš indický mechanik Anál.

No prostě jsme tady a dále nás vojáci nepustí, i když to máme do cíle necelých sto kilometrů a letadlo nám letí už pozítří. A to jsme si mysleli, že když se dostaneme až sem, máme vyhráno.

Byli jsme celá parta pod patronací mírně šílené cestovky Rajbas už druhý den v Lehu, což je hlavní a vlastně i jediné město v Ladakhu, neboli Malém Tibetu – státu na severu Indie sousedící s Tibetem a Pákistánem. Měli jsme za sebou na charismatických motocyklech Roal Enfield většinu cesty včetně výjezdu do nejvyššího sedla světa, kam vede silnice.

Je to už mnoho let, co jsem byl v indickém Ladakhu jako průvodce motorkářského zájezdu poprvé. Jel jsem tenkrát se svým kamarádem a šéfem „Ode“ Honzou Odehnalem, který tyto zájezdy pořádá v rámci své malé, mírně šílené cestovní kanceláře Rajbas.

The second mostly densely populated state of the world- India and its capital- 12 million Dilli, is the beginning of our journey for 6 adventurers who met during 6 months working in the travel agency Rajbas.

Máte-li cestovatelského ducha, či se potřebujete v životě zastavit, a k tomu máte rádi hory, doporučuji CK Rajbas – Honzu Odehnala a s ním se vydat do Indie.

Před léty mně sestra darovala knihu Dalibora Leblocha „Třikrát přes Himálaj na kole“. Okamžitě po jejím přečtení jsem zatoužil něco podobného projet. Ale dlouho, předlouho ve mně bojoval cyklovandrák a sportovec s lenochem.

Jsme v Krymu, teda spíš na – tentokrát je to naštěstí jen poloostrov… Je září 2002 a my (Ode, Roman a Já) se spontánně a především líně válíme na posteli v „lokálu“ restauračního zařízení na břehu Černýho moře.

Hlavní město druhého nejlidnatějšího státu světa – Indie, dvanáctimilionové Dillí, je startem a cílem výletu naší šestičlenné partičky, jenž se dala dohromady během půlroku v cestovce Rajbas.

Expediční proto, že rezervační systém jízdenek Českých drah se nevztahuje na území Ruska a Ukrajiny a Vám nezbývá nežli dlouhé hodiny ( příp. i dny, máte-li smůlu) čekat na nádraží s nadějí, že pojedete nejbližším vlakem.

Užba, Dongus Orun, Šchara, Dych Tau – to jsou vrcholy, které na Kavkaze patří mezi ceněné horolezecké trofeje, přestože se většinou jedná o hory „jen“ okolo čtyř až pěti tisíc metrů vysoké. Kavkaz je znám také bohatou faunou a pověstná je flóra tamějších horských luk. Toto pohoří však nejsou pouze horské velikány a rozkvetlé louky, ale je to i oblast oplývající geologickými fenomény. Mezi jinými jsou to například horské ledovce s projevy krasovění ledu…

Za devatero řekami, devatero horami, přes sedla a údolí…

"HIMALÁJE SO NÁM NÍZKY“, prohlásil Castro po třetím pivu u Rudyho v Boskovicích. A bylo rozhodnuto. Trek kolem Dhaulágiri se stal naším dalším cílem s CK Rajbas.

Za měsíc stojíme v Beni v Nepálu a snažíme se nacpat do plného terénního autobusu. Nakonec je nás osm se sympatickým Pasangem – průvodcem. Sestavu doplňují jeho dva bratři jako nosiči. Za tři hodiny vystupujeme v Darbangu (1 110 m) a jdeme na dhalbát. První noc spíme v Dharapani (1 560 m). Je to parádní vesnice na strmých svazích Himalájského podhůří. Spíme v domácím prostředí, stejně jako příští noc v Muri (1 720 m). Krajina je fascinující: rýžová políčka ve stráních, domky z bambusu či ručně řezaných desek, děti se svíčkou u nosu – to se nám nesmazatelně vrylo do paměti.

Nepál platí jako ráj trekařů a horolezců. Každý si tu může vybrat tu pravou obtížnost a délku pobytu. Od nejextrémnějších výstupů přes treky bez komerce až po pohodové trasy se vším komfortem. Naše pětičlenná partička si tentokrát vybírá poměrně známý trekkingový vrchol Mera Peak 6470 m, ale volíme k němu netradiční cestu z vesnice Tumlingtar, na místo obvyklé Lukly.

Nepál je Mekkou snad všech trekařů a vyznavačů sportů v přírodě. Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět nejvyšší vrcholy světa, setkat se s legendárními nosiči šerpy, pozorovat karavany jaků vláčející těžké náklady přes vysokohorská sedla.

Naše partička si na podzim 2009 vybrala za svůj trekařský cíl si zvolila jeden z nejobtížnějších nepálských treků – netradiční trasu ve východním Nepálu do základního tábora pod Makalu 8463 m (pátá nejvyšší osmitisícovka), následně přechod sedel East Col 6 188 m, West Col 6135 m, Amphu Laptsa 5 885 m s koncem v Lukle – tradičního výchoziště k cestě do Everest base campu.

Článek je ke stažení také ve formátu PDF Nepálem na enfieldech. Většinu mých předchozích dobrodružných motocyklových cest jsem absolvoval sám a podle své vlastní režie. Tentokrát bylo všechno jinak.

Here we are! Meeting new friends at Dilli airport! I can´t wait for the adventure in which we are headed. The challenge is remarkable: exploring the beauty of Nepal from the legendary Enfield motorcycle.

Nepál odjakživa patřil k jedním z vysněným cílů, kam jsem se chtěl podívat. Knížky jako Himalájští tygři, Kdo neriskuje, nevyhraje, Moje osmitisícovky,… jsem hltal s tím, že se do popisovaných částí světa asi nikdy nepodívám. Naštěstí svět se mění v náš prospěch a navštívit Nepál není v dnešní době vlastně žádný problém.

Když první Maoři připluli na svých kánoích z Polynésie, nalezli zemi, s jakou se dosud nesetkali.

Tento izolovaný a jedinečný svět nazvali Aotearoa, což znamená „země dlouhého bílého oblaku“, protože mohutné sopky se často balily do mlhy a do dálky se táhla pohoří se zasněženými štíty. Při našem příletu zakrýval oblohu také dlouhý bílý oblak, nečekala nás neznámá země, ale rozvinutá země, která je cestovatelským snem snad každého z nás.


Nový Zéland je výzvou téměř pro každého cestovatele. Nejlákavější je samozřejmě nádherná různorodá příroda – deštné pralesy, činné sopky, písčité pláže, vysoké hory s ledovci, jezera s možností rybolovu lososů a pstruhů. Pro motorkáře jsou lákadlem kvalitní asfaltové silnice s nízkým provozem. Po nich se dostanete až do pravé divočiny, jakou poznali před tisíci lety i takzvaní moa hunters – lovci ptáků moa – Polynésané, kteří tyto ostrovy osídlili. Dát dohromady partu kamarádů, která má čas a peníze a chuť na takovou cestu není jednoduché – čekali jsme několik let, až nastane ta správná konstelacece hvězd. Tento okamžik konečně nastal v polovině ledna 2012. Dohromady se dala osmičlenná parta v cestovce Rajbas, která cestu zajišťovala.

„Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným. Je deset stupňů, sníh už ani nevím, jak vypadá a na běžkách jsem letos vůbec nestála.“ Povzdechla jsem si jednoho únorového večera Odemu, sedíce u piva v malebné cestovatelské hospůdce. „Hm,“ povídá, „vím o jedné parádní běžkové túře na severu Švédska.

Je to vážně bomba a navíc s sebou skoro nic nepotřebuješ. Jedeš od chaty k chatě a i jídlo se tam dá nějaké koupit.“ Švédsko běžky Tak jo, rozhoduji se rychle a začínám se těšit. Ode kupuje letenky. Pojede s námi ještě jeden jeho kamarád- starší to člověk, takže mu budu bez problémů stačit a bude to paráda. Nabalím se do malého batohu- pár sladkých tyčinek, polívek, něco ovesných kaší, trochu oblečení – stačí. Za týden přichází mail – hele, ony ty chaty jsou docela drahé, tak to budeme kombinovat se spaním ve srubech.

Ale neboj, jsou tam kamna, zatopíme,… Inu, dobrá – vysypu věci z malého batohu, vytáhnu ošoupanou „pětasedmdesátku“, přihodím spacák, karimatku, ešus a vařič a taky víc potravy. Ty bláho – 18kg! Tak to teda ne. Vyhazuju těžké pohory – to zvládnu v botaskách! Konečně přichází ten vytoužený den D koncem března a my se vydáváme na cestu. Opouštíme naši jarně rozkvetlou vlast a s lyžemi vypadáme v těch osmnácti stupnich nad nulou poněkud kuriozně. Z Odeho postaršího kamaráda se nakonec vyklubal nabušený horolezec v nejlepších letech a já začínám být lehce nervózní.

Hned po přistání na dalekém severu je mi jasné, že to v těch botaskách nedám – sněhu metrové hromady a ledový vítr proniká do morku kostí. Minus dvacet! Běžím koupit sněhule. Jsou to v podstatě jen trochu vylepšené české filcáky, ale cena je originálně Swedish. A navíc nabalit moje botaskovité treky do báglu. No, to jsem si teda pomohla. Ale to teploučko! Rychle, rychle, bus za chvíli odjíždí! Běžím. V busu jsme jediní pasažéři a sluníčko za oknem krásně hřeje. Za hodinu jsme tam – na místě našeho prvního noclehu. U romantickém srubu v severské divočině. Mráz přibíjí k zemi. Rychle dovnitř a zatopit. No, kamna tu sice jsou, ale dřevo nikoliv!! Já ho zabiju – prý vytápěné sruby! „Musíme se hýbat, jinak zmrznem,“ zavelí Honza. Necháváme tedy bágly uvnitř a vydáváme se na romantickou večerní vyjížďku při zapadajícím slunci. Jdeme po losích stopách, kocháme se mizejícím sluníčkem a posloucháme ticho. Je to vážně nádhera a mé srdce romantika plesá. Připisuji chlapcům jedno malé bezvýznamné plus. Mimochodem, v tuto roční dobu už je světlo téměř do sedmi hodin a den se každý den dlouží o osm minut! Mílovými skoky. Snad ani nemám hlad. Večeřím slivovici a rychle lezu do spacáku ve snaze udržet alespoň trochu tepla. To bude noc. Brrr. A byla. Noc hrůzy! Klepu kosu a čekám na spásné ráno. Konečně! Plna optimizmu a zimy vstávám. Je nádherně. Nebe bez mráčku, jiskřivý sníh a brutální zima.

Rychlá snídaně a hup na běžky a hurá do stopy. Ale co to? Tělo se vzpouzí, nemůžu se pohnout. Asi je těch čtyřicet stupňů teplotního rozdílu a probdělá noc moc. „Nechte mě tady umřít“, říkám klukům. Nenechali. Vzali mi bágl a já se nějak doploužila do nejbližší chaty. Hodinka a půl v teple mě vzpamatovala. Batoh jsme poslali skútrem do další chaty a já byla konečně ready vyrazit na cestu. Jo, jde to! Běžkařská nirvána začíná…

Putujeme od chaty k chatě (do ledového srubu už mě nikdo nedostane) po Královská cestě zvané Kungsleden. V každé chatičce kamna, vonicí březové dřevo, plynový sporák i nádobí.

Voda se nabírá z díry v ledu, kadibudky jsou občas zasypané sněhem, ale polystyrénové prkýnko nestudí, večery při svíčkách, území bez signálu, zato s těmi pravými severskými saunami, kde se topí dřevem, válíte se ve sněhu a pozorujete hvězdy. A pak je vám blaze na těle i na duši. Jen jedna sauna poněkud vybočovala z vysokého švédského standardu. Čtvrtý den našeho putování se Ode rozhodl, že přece nepojedeme pořád po „hlavní“ a odbočíme do bočního údolí. O to to bude zajímavější. A bylo. Celý den se sypal sníh, stopu jsme poctivě prošlapávali, Mirovi, který za sebou táhl boby, se několikrát stala ta nehoda, že se mu tyto „severské bobosáně“ skutálely se svahu a on s nimi… Slyšela jsem ho nadávat „jdi mi k šípku a u všech plantážníků…“ I já jsem měla ke konci cesty poněkud potíže – v každém šutru jsem viděla vysněnou chatu a už úplně přesně vím, co to znamená fata morgána. Mé nadávky byly poněkud jadrnější, což se na tomto místě nehodí citovat. Nicméně nakonec jsme přece jen doputovali až na konec údolí k malebné chatičce, kde nás již čekal správce s čajem a sladkými koláčky.

Byla to mana nebeská! Večer si moc nepamatuju, protože jsem omdlela nebo co. A když někdo omdlí, tak po něm přece nikdo nemůže chtít, aby vařil večeři, to dá rozum. Jen chlapci toho rozumu moc nepobrali. A pak, když jsem se z těch mdlob probrala, bylo mi řečeno, že objevili úžasnou saunu a že až z ní vyhážou metrák sněhu a zatopí, můžeme jít na to. Tak jo, souhlasím, aspoň mě přestanou bolet nožičky. Po čtyřech hodinách vytápění je v sauně pokojová teplota a okno je stále zamrzlé, ale my jdeme na to. Dochází totiž dřevo. Sauna je pro tři hubený anebo dva tlustý. Víc lidí ani zvířat se tam fakt nevejde. Naštěstí splňujeme první podmínku, takže se tam nějak vmáčknem. U hlavy je docela teplo, ale nožky nám lehce omrzají. Po další hodině usilovného vytápění se odhodláme jít ven do sněhu. Venku zuří sněhová bouře. Brrr! Rychle zpět do tepla. Zvládla jsem dvě kola a odcházím do pelíšku. Hoši se vrací do chaty asi za hodinu zcela zavátí sněhem… Ráno se počasí umoudří a my se opět vydáváme na cestu. Mimochodem zažíváme tu od všeho něco – krásné slunečné dny se střídají s větrem, sněžením… Potkáváme psí spřežení, sněžné skůtry a taky spoustu zajímavých lidiček. Jako třeba tu borku z Norska, co byla na cestě už 56 dní, táhla za sebou asi padesátikilové sáně. A já pak měla celý den na talíři, že to je aspoň ženská – ta vydrží spát i ve dvacetistupňovém mrazu, to není jak ty! No a pak ti krajané, kteří s sebou vzali i kytaru, tak trávíme večer za zpěvu písní… Ráno potom vytahují sklenice medu, marmelády, máslo. Žádné vločky, ale pravá česká snídaně. Jen ty bágly jim váží 30kg.

Jak se naše batohy stávají lehčími a lehčími, je nám jasné, že se nám to zde krátí. Zrovna teď, když se mi to konečně začalo líbit!

Poslední večer trávíme v Kiruně a já piju své nejdražší pivo v životě – 270 CZK! Aaale – peníze budou a my nebudem! Snad se ani nechce domů. Svaly sice bolí, záda jsou otlačená, ale v duši je pohodička a klid. A o to přece jde až v první řadě, ne?!

Napsala:Taťána Zavřelová -- průvodkyně zájezdu Na běžkách horami Švédska, organizovaném CK Rajbas – Outdoor Travel – www.rajbas.eu
Další běžkařské zájezdy zde.

 

CK Rajbas

Přátelská slavnostní atmosféra jehož středobodem je závodní dráha jízdy z kopce mezi dřevěnými domky na svazích deštného pralesa. Závodní stroje se nevyznačují vytuněnými motory, elektronikou ani špičkovou technologií. Zde přišel ke slovu řemeslný fortel, improvizace a nadšení. Hlavní slovo při stavbě závodniček mají festovní fošny, pilka, dláto, hřebíky, drát, staré pneumatiky, vysloužilé kancelářké křeslo,…

Pražské letiště je opět místo setkání naší patičky 6 chlápků, vloni jsme společně projeli na Enfieldech Nepál a letos jsme zvolili Thajsko. Jsou tam totiž dobrý baby, jídlo, ale hlavně super svezení na motorkách. Navíc máme čas na podzim a to je nejlepší doba na jeho návštěvu.
Thajsko je velké a za tři týdny není možné poznat vše, a tak si vybíráme dvě zajímavé oblasti. Hornatý severozápad Thajska a pláže v okolí ostrova Phuket.


V Chiang Mai na severu na nás čekají dvě Hondy XR 250 a čtyři Kawasaki  250. Po nezbytných formalitách týkajících se pronájmu motocyklů vážeme zavazadla na nosiče a vyrážíme na cestu.

Zážitky a zkušenosti z motorkářského zájezdu do Vietnamu.

Vybaveni radami místního motorkářského průvodce, vyrážíme do Vietnamu jako různorodá partička. Od vyznavačů strojů Harley Davidson, až po endurové specialisty – vítěze XXL Rallye, se zkušenostmi z Afriky či Jižní Ameriky.

Autor: Tomáš Vak, horolezec a majitel outdoorového obchodu www.affekt.cz

 V případě, že se chystáte na dovolenou do jižní Francie, jedním z vašich cílů může být kraj Camargue vyhlášený bažinami a slatěmi.

POUŠŤ A VODA

Na poušť jsem se do Maroka moc těšila.

Celý zájezd Maroko 4 x 4, tedy i poušť, jsme projižděli superterénním vozem pro 8 osob - Iveco 4x4. Řídil jeho zkušený majitel, náš průvodce Honza.

Maroko pou voda 00

Když se řekne poušť,  vybaví se nám teplo, písek, duny, oázy.  Ale je i jiná.